Pantomima
Pantomima
Bylo mi patnáct. Dostal jsem občanku a začal si všímat divných změn, které se jakoby v přímém přenosu odehrávaly na mém těle. Věděl jsem, že se holkám líbím a ani jsem se tomu nedivil. Vypadal jsem starší než všichni kluci ze třídy a protože mí rodiče byli podnikatelé, nosil jsem značkové oblečení a frajeřil s nejnovějším typem mobilu. Mohl jsem mít každou.
Když se na to dívám zpětně, už chápu proč jsem neměl žádné přátele. Mlátil jsem mladší kluky a smál se holkám, kterým ještě nenarostla prsa nebo které měly velký zadek.
Scházel jsem se s partou kluků z vedlejší třídy a zkoušel s nimi kouřit trávu a jiné věci, které sem tam někdo donesl na "vyzkoušení". Kamarádi - to by bylo silné slovo. Stačilo jim když jsem jim sem tam přispěl pětikilem a byli spokojení.
Vadilo mi to, nemůžu říct že ne. Ale stejně nebyl nikdo, komu bych to řekl. Byl to jeden velký paradox. Byl jsem rozmazlený fracek bez přátel a přitom čím víc jsem si to uvědomoval, tím víc mě to užíralo. Znáte ten pocit ne? Jako bych měl masku a ostatním beze slov naznačoval, že potřebuju zachránit.
Mí rodiče měli problémy. Táta špatně investoval a tak jsme přišli o hodně peněz. Nebyl den, kdy by bylo doma ticho a naši se nehádali. Najednou jsem si začal všímat divných povahových rysů svého otce. Nikdy předtím jsem u něj neviděl tolik bezmoci a sebenedůvěry.
Tolik jsem mu chtěl pomoct. Třeba jen pujčit svou masku mima.
Neuběhl ani měsíc a tátu vyhodili z práce. I ve škole jsem začal mít pocit, že všichni okolo nabrali sílu a já začal být terčem posměchu. Ze začátku jsem si myslel, že to je tím, že mě nevidí každé ráno vysedat z tátova mercedesu, ale teď vím, že začali jen vidět mou pravou tvář. Už věděli, že jsem ustrašené..nic...
Když jsem jednoho dne přišel domů, viděl jsem svou mámu jak se v hysterickém pláči svíjí na zemi a telefonuje, asi s babičkou. Z úryvků vět , které říkala jsem pochopil, že se stalo něco s tátou.
Skočil pod vlak. Snažil jsem se v hlavě si promítnout všechny okolnosti. Několikrát jsem se jen soustředil na to, že je to jen sen a snažil jsem se vyvolat v sobě pocit, že se právě probouzím. Nic. Prázdnota.
Přišel jsem o své nepřekonatelné já a o svého otce.
Teď už mám ženu a dvě děti. Raději dvě než jedno. Nechci aby se cítili sami. Každý večer, než jdeme spát jim dávám pusu na čelo a ptám se jich, jestli je něco netrápí. Pracuji jako učitel a své děti nechávám jezdit do školy autobusem. Jednou jim povím o tom, jaký jsem byl, ale teď se za to ještě stydím. Asi až do konce života se budu krčit a silou si zacpávat uši, když uslyším projíždějící vlak....
Komentáře
Přehled komentářů
aspoň někdo vystřízlivěl a poučil se...myslím, že je málo takových..
poučení?
(nika, 17. 2. 2010 18:31)